Co nám může bránit v přechodu anebo nás k fyzické výživě vracet

Pokud cítíme silné volání po přechodu na pránickou výživu, většinou býváme připraveni na úrovni fyzického těla.

To, co nás ale může volat zpět a strhávat, jsou různé programy a spojení, které si v sobě neseme, mentální návyky a zranění, která se pak mohou projevovat nejrůznější způsobem.

Na každé duchovní cestě je nejdůležitější, kromě samotného základního rozhodnutí pro opravdovost a pravdivost, ve všem, co dělám a o co se snažím, niternost, tedy úsilí o spojení se svým skutečným vnitřním já, duší, a to nejde jinak, než očistou od nejrůznějšího energetického balastu a skrze duchovní srdce.

Také motivace, protože pokud nejsme vyrovnání s životem v těle a na materiální úrovni, a duchovní cesta, ať spojená s pránickou výživou anebo jakákoli duchovní praxe, je ve skutečnosti únikem, půjde jen o vytvoření iluze, kterou se můžeme nějakou dobu opájet, ale která neznamená nic, než uzavření se do bubliny, kterou jsme si vytvořili, a tedy stagnaci.

Nelze se obracet k Životu a odmítat nebo popírat život, který jsme dostali.

Jedním z kořenů potíží, které můžeme mít na (jakékoli) cestě, pránické dvojnásob, jsou ty, které se pojí s naší kořenovou čakrou -vztahem k Zemi, hmotě, vtělení, přijetím života ve fyzickém těle, rodičů nebo rodu.

Důležitým předpokladem úspěchu je uzemnění: pokud naše spojení se zemí není dostatečně pevné, můžeme úžasné ulétávat a mít nejrůznější zážitky, a vize, ale zároveň s tím také ztrácíme stabilitu.

Součástí pokroku na každé duchovní cestě je jednak rostoucí schopnost rozlišování, ale především plné vědomí nebo vědomost toho, co děláme, a to, že se stáváme mistrem sebe samotného: nenecháme s sebou vláčet každým závanem větru, kamkoli nás chce smýknout, ale surfujeme na vlnách energie podle touhy své duše - svého záměru. Pokud nám chybí uzemnění, připomínáme spíš postavy z obrazů Marca Chagalla, než vědomé zářící bytosti, otevírající se Životu.

Uzemnění - a uzdravení našich kořenů - je nutné, abychom neztráceli stabilitu, a tím i vládu nad sebou a neoslabovali svoji ochranu. Pokud máte problémy s uzemněním, je třeba se zaměřit tímto směrem, i proto, že duchovní opilost může být podstatně nebezpečnější, než ta fyzická.

Paradoxně, teprve pokud si dokážeme vážit Země a možnosti růst a vyvíjet se ve hmotném světě, se pouta uvolňují. Když začneme Zemi milovat, a všechno, co je na ní živé, podporuje nás, když se obracíme k nebesům a stoupáme vzhůru. Ne proto, abychom od něčeho utekli, nebo něčemu unikli, nebo si vytvořili nějaký vlastní, iluzorní svět, ale nechali vyrůst naše vlastní světlo, soucit, porozumění, moudrost, a prožili Jednotu a Vzájemnost.

S problémem "chutě" a "emoce" a různé mentální návyky, které nás mohou vracet, je možné pracovat různým způsobem (techniky, bleskové pomoci), pokud jde o aktuální stavy, anebo specificky tak, že léčíme svoje vnitřní zraněné a díry, které v nás zanechaly nejrůznější špatné zkušenosti, anebo naopak mentální spojení blaha, závislého ne na nás samotných, ale na tom, co přijímáme zvnějšku, a samozřejmě s výškou našich vibrací, především vnitřní cestou, nezávisle na tom, co nás zvnějšku může srážet nebo nám pomáhat, protože klíč je vždy samozřejmě v nás samotných, k čemukoli.

Pokud v sobě neseme různá nevyléčená zranění a bloky, který se i při tom největším úsilím léčí a vynořuji vždy postupně, mohou se projevovat různým způsobem, který může jednak vadit sám o sobě, jednat způsobovat různé problémy i do budoucna (návraty- vytváříme si svoji budoucnost). Na jemnější úrovni myšlenkami, na té silnější slovy a činy.

Může jít o různé problémy se sebevědomím a strach a pocity ohrožení, který je s těmito stavy spojen:

• rigidita, černobílost, vytváření a potřeba dogmat, snaha zvládnout něco silou vůle a proti svému vnitřnímu pocitu, který zahluším. Je třeba nechat se řídit svou duší - vnitřním nebo vyšším vedením, ne nechat se ovládat egem (čímkoli a kýmkoli jiným). "Já chci" je v rozporu se stavem Já jsme (který jsem), jehož můžeme a snažíme se dosahovat, stejně jako "Já mohu". Mezi chtěním ega a touhou duše je propastný rozdíl. Je třeba odložit černobílost, nevytvářet si nová dogmata, a nepodléhat těm, co se nabízejí zvenčí, a následovat volání svojí duše. Chtění vytváří tlak, je spojeno se strachem (nedosáhnu toho, co chci), uzavírá cesty ( i naše energetické) - touha duše je spojena s odevzdáním, otevřením a důvěrou.
• nedospělost, nezralost, která se projevuje jako soutěživost a konkurence: pokudjsme dosáhli zralosti anebo k ní směřujeme, přejeme spolu kooperovat, nikoli si konkurovat. Sedět spolu v kruhu a hledat porozumění, ne to, co nás rozděluje. Nesoustředit se na formální vyjádření a chytat se za slovo, ale snažit se hledat významy jakéhokoli sdělení.
• Unfair a nečestné jednání, nátlak a manipulace, jako jejich projev a důsledek absence základu.
• Iluze, nepravdivost - neopravdovost (masky, líbeznost, úsměvy, zjednodušené poučky "všechno je v pořádku, tak jak to je" - a pochybnosti a křeč uvnitř)
• Energetický parazitismus (vycházení z rovnováhy, braní si nadřazeného postavení, povyšovat se na někoho) - na sobě i na jiných (na svojí duši) - podobně jako u rakoviny těla se agrese obrací navenek nebo dovnitř. Chceme se cítit dobře na úkor někoho jiného. K tomu soudíme, poměřujeme nálepkujeme, povyšujeme se, tváříme se tajemně (máme víc a větší poznání), vytváříme závislosti, snažíme se získat co nejvíce obdivu a uznání nebo probouzíme pocity viny (i sebeobviňování) vzbuzování provinění = manipulace, použití jako zbraň (parazitismus)

Souhrnně: blokovat nebo strhávat (nás mohou především naše vlastní útěky od toho, co je třeba v sobě transformovat a léčit, nedoléčená traumata, posuzování, souzení a sebesouzení, snaha ovládat nebo vnucovat svoji vůli a jakýkoli typ parazitismu, na sobě (svojí duši) nebo jiných, přímý nebo subtilní, který se může projevovat "jen jako pýcha, despekt nebo opovržení, anebo rozdávání nevyžádaných rad (také se snažíme ovládat - prostor, někoho, přisvojili jsme si nadřazené postavení.

Poměřovat bychom se neměli. Soudit také ne. Jiné, ale ani sami sebe. Jednak to způsobuje stagnaci a bloky na naší vlastní cestě, ale také máme každý svou vlastní, a to, co je v našem plánu nemusí být vždycky totéž, co si vytkneme, představujeme nebo chceme.

Pránická výživa do ní aktuálně patřit může, ale nemusí.

Každá cesta je jedinečná, a jediný, komu bychom měli naslouchat, je naše vlastní duše.

Ať se vám - naslouchat si sobě a jít po své vlastní cestě daří, vždy, co nejvíce!

Zranění je ale třeba léčit a nechat uzdravovat na každé cestě. Dřív nebo později - tak, jak se objevují, abychom mohli pokročit, jít dál. Dobrá zpráva je, že s čímkoli, jakýmkoli zraněním se dá pracovat. A je to třeba: pokud se odvracíme, přestože nás některé volá nebo brání v cestě, ozývá se znovu, víc a ví naléhavě.

Lenka Clara 31. července 2022

FCB skupina Pránická výživa - Český pránický přechod