Nezkrácený text rozhovoru pro časopis Reflex

DO REPORTÁŽE ADÉLY KNÁPKOVÉ: LIDÉ JÍST NEPOTŘEBUJÍ: PRÁNICKÁ STRAVA NA VLASTNÍ KŮŽI, ANEB POKUS REPORTÉRKY REFLEXU ŽIVIT SE POUZE SVĚTLEM...A AUTENTICKÉ REAKCE ÚČASTNÍKŮ

Lenka Clara: Že to je nějaká úplná pitomost. Všichni známe nejrůznější přesvědčování, jak něco zázračně funguje, v reklamě i mimo ní nás zaplavuje obrovské množství informací, a velmi mnoho z nich jsou jen lži. I výzkum, o kterém jsem slyšela, jediný, jehož výsledky byly dosud zveřejněny, jsem považovala za lež. Považovala bych dál - kdybych to nezkusila a nezjistila ke svému úžasu, že to skutečně funguje, a jak - co všechno se dokáže během krátké doby změnit.

Zároveň bych ale ráda připojila varování: nejde o změnu výživy. Pokud se o to budete někdo pokoušet bez dostatečně silné a dobré motivace, pokud nebudete vnímat tak silné volání nebo to nebudete prožívat jako něco, co je vám bytostně vlastní, jen jste na to s výchovou zapomněli, a nemáte zároveň silné vnitřní vedení, můžete si i velmi ublížit.

Jde daleko spíš o změnu vědomí než jenom výživy. Jako bychom odblokovali nějakou část potenciálu, který v sobě máme, ale který se uvolňuje tak, jak jsme na to připravení. A samozřejmě, pokud si to přejeme. Jsem přesvědčená, že to souvisí s dobou, která se na jednu stranu vyznačuje velkou korupcí - zkažením kamkoli se podíváme, a na druhou se ale také spousta lidí probouzí, zjišťuje, že v sobě má mnohem víc schopností, potenciálu, začínáme připouštět věci, u které jsme dřív kolektivně popírali - různé vnější vlivy, působení mysli, intuici, léčivé schopnosti, které v sobě také máme všichni, duchovně, někdy dosti pomateně, ale přece hledáme. Chceme poznat smysl věcí, sebe. Začínáme si uvědomovat, že každý z nás je jako samostatný vesmír, jeho obraz, s neomezenými možnostmi.

Přestáváme chtít soutěžit a jít si po krku. Být dobrý na úkor někoho, Vidíme, že to je projev našich zranění a nedospělosti. Chceme z toho vystoupit (pro mnohé z nás bolestnější než porod - je přece tak úžasné vynikat!), víc sdílet, mít v životě víc porozumění a přátelství, než soupeření a bojů. Komunikovat a spolupracovat - sedět v kruhu - tvořit a sdílet namísto sebedestrukce a destrukce -takže i sebedestrukce, totéž.

Nepochybuji o tom, že se na snadnosti, s níž jsem, navíc už třetí den hladovky na pránu přešla, podílelo to, že jsem nechtěla změnit způsob stravování nebo si vyléčit nějakou nemoc: vnímala jsem to jako osobní posun a změnu, směrem ke svobodě. Další úroveň. A jistě - kromě další pomoci, které se mi dostalo - mi pomohla i skoro dvacetiletá zkušenost z práce s energií . využila jsem a využívám při čerpání prány řadu technik, které jsem se naučila a praktikovala než jsem přešla na pránu.

Adéla: Když bys to měla vysvětlit někomu, kdo o tom vůbec nic neví a je typickým představitelem naší ateistické a materiálně zaměřené společnosti?

Lenka Clara: To asi nejde: jsme plní předsudků. Byla jsem také naprosto přesvědčená, že to je nesmysl. Říkat si, že hmota je také jen energie moc nepomáhá (smích). Ale asi je důležité říct, že jde o změnu vědomí nebo i přístupu, která umožní změnu výživy. Nejde vůbec o to, že si něco odříkám, jako při půstu nebo při hladovce, ale že jsem našla něco nesrovnatelně lepšího - a podařilo se mi na to dosáhnout. Není to potlačení nebo odříkání se nějakého požitku, ale výměna za lepší. Jinak by to ani nemohlo fungovat - ne dlouhodobě nebo trvale. Jedna z častých otázek bývá, jestli to znamená, že člověk nemůže už nikdy nic sníst. Samozřejmě může, většinou ale nechce, nemá potřebu. Mohou být ale společenské důvody nebo nastane jiná situace. Důležité je udržet si své - říkám pránické - vědomí. A vrátit se. Vždycky, za všech okolností a i kdyby si člověk myslel, že všechno je ztraceno. Nikdy nic z duchovních zážitků, zkušeností a praxe neztrácíme. Může to tak někdy vypadat, ale nakonec se to vždycky nasčítá a zúročí.

Nejde to vysvětlit, musíš to prožít. Mít vlastní autentickou zkušenost. Zkusit to, zažít. V základu je životní energie vždy jedna, odlišnost vytváří záměr, s nímž ji používáme.

Adéla: Nepochybuješ někdy? Nepřipadáš si jako blázen?

Lenka Clara: Jako blázen si připadám, když se podívám, co se děje ve světě. Když vidím čínské vlajky vedle českých a bezpečnostní opatření kvůli červeným trenýrkám vlajícím nad hradem. Když vidím, jaký systém jsme vytvořili. Co tolerujeme, čeho se děsíme, jak sebou necháváme manipulovat. Jak jsme si nechali vzít - alespoň část z nás - ideály a právo. Hodnoty, které jsme deklarovali. Čemu říkáme právo. Jak ničíme sami sebe. Když mi přátelé posílají zaručené ověřené zprávy o tom, že Obama je zločinec, protože má to Guantánamo, zatímco Putin anděl míru (měl se to dozvědět od papeže).

Jako blázen mohu samozřejmě dost dobře připadat jiným. Jeden z mých profesorů z gymnázia kdysi říkal: "pojem blázen je relativní. Záleží na tom, kterých je víc."

Svět mi připadá čím dál tím víc šílený. Sama si (nejen) připadám čím dál tím víc zdravá. Neodpovídám za to, co si myslí jiní, to je jejich problém. Moje věc je nenechat sebou manipulovat, ale hledat to, co je pravé, pravdivé skrze svoji vnitřní stabilitu, sebeúctu a moudrost. Tam pochybnost o práně není. O sobě samé - tom, co se mi daří a nikoli, jak dobře využívám čas, jestli bych něco nemohla dělat nějak lépe, sdělovat srozumitelněji, tam ano, ty otázky si kladu. To je věčný proces. Ale u prány se nemusím ptát, pochybovat , je součástí mého života stejně jako jsou ruce součástí mého těla. Kde je tu prostor pro - moji - pochybnost?

Adéla: A proč, co Ti poskytuje ono jakési vnitřní potvrzení/korekci?

Lenka Clara: Jakou korekci ? Pokud jsi otevřená intuici, a dokážeš nezaměňovat to, co ti přichází touto cestou za projekce vlastních přání nebo strachu, mnoho důležitého ve správný okamžik prostě víš. Nebo se na to umíš a můžeš zeptat. Na to abych pochybovala, mám naprosto jasnou osobní zkušenost. Nejsem si jistá, na co přesně se ptáš. Velkou pozornost musí mít lidé, kteří přecházejí na pránu a jejich váha stále klesá, a dostanou se třeba na svojí skutečně kritickou hranici. Potom to je jasný pokyn (pokud se tam jen nezastavila a nekolísá, to - individuálně -může být ještě naděje) k postupnému návratu ke stravě.

Nepochybovala jsem, když jsem prožila okamžik poznání, že prána je přesně pro mne právě teď - že to je to, na co jsem měsíce čekala, že ke mně přijde, osloví a změní mi život, Věděla jsem dopředu, že něco přijít musí - nevěděla jsem, co. Dvakrát mi to nic neříkalo, až potřetí to bylo pro změnu takové zacloumání a jasnost, že jsem to nemohla přeslechnout. Když jsem se přepnula na pránu, bylo to také nepřehlédnutelné a neměla jsem pochybnost. Byla jsem nadšená, užaslá, vděčná. Mám velmi mnoho zkušeností s přijímáním energie, jak se může projevovat a jak působí. To, co se ale stalo tehdy, jsem neznala. Neumím popsat tak, aby to bylo srozumitelné: jako kdyby mne zalilo teplé hutné světlo, nesmírně příjemná, silná, kompaktní energie a prostoupila mnou tak že jsem během okamžiku zapomněla na diskomfort hladovky. Prožívala jsem jednotu, mír, štěstí. Během chvíle jsem měla všechno, co jsem potřebovala. Přála jsem si, aby tento okamžik, toto spojení nikdy neskončilo. V něčem tento stav připomínal nebo se blížil samádhi. Pro mne - spojení se Zdrojem. Dříve či později přístupné pro každého z nás, pokud je hledáme a toužíme o nich. Nenabízí se nám, pokud svou energii nacházíme v destrukci.

Tyto zážitky jsou nepřenosné. Věřím, ale že na workshopech se všem tento prožitek daří alespoň přiblížit. Na dvoudenních většinou - měla jsem tu snad jenom jednou skupinu, kde se to nepodařilo, ti ale měli vazby mezi sebou navzájem a různá přesvědčení, která to hodně omezila. Nemusíme věřit, ale měli bychom být otevření, pokud se chceme o něco takového pokusit. U osmidenních nevím o nikom, kdo by tento jasný a autentický zážitek neměl, i když se m nepodaří přejít nebo se na práně udržet trvale. Pokud ale tu touhu v sobě mají, je to jen otázka času. Ríká se: nic tak nepřivodí samádhi jako vzpomínka na předchozí samádhi. Přeji všem, aby jejich "správný okamžik" přišel co nejdříve.

Adéla: Opravdu věříš, že je možné být dlouhodobě (měsíce, roky) pouze na práně? Není to skutečně jen legenda mimo možnosti lidského těla? Jak to konkrétně máš s pránickou stravou Ty?

Lenka Clara: Věřím? Jsem na práně skoro čtyři roky. Za tu dobu jsem měla několik obtížných období, kdy jsem trochu jedla (asi půl roku. Ale půl roku jsem nevzala do úst nic kromě vody nebo čaje, váha přestala klesat někde na 70 kg, což je pořád víc, než bych si přála, a nikdy v životě mi nebylo tak dobře. Omládla jsem o 20 - 30 let oproti stavu předtím.

Nemusíš věřit, když něco víš a zkusila jsi to, to je pak nesmysl říkat věřím - nevěřím. Přešla jsem před čtyřmi lety. Za tuto dobu jsem měla dva kolapsy - krizové období, kdy jsem zas trochu jedla. První trvalo tři týdny, druhé asi šest měsíců. Prvního půl roku po přechodu jsem nevzala do úst nic. Je to hodně o stavu mysli, vibracích, naladění. Pokud mě něco hodí dolů, sníží se moje vibrace. Sníží-li se moje vibrace, mám spíš chuť než potřebu něco si vzít. Nikdy jsem neměla jednoduchý život a nemám ani teď. Byla jsem na plně na práně i v kritickém období, při těch dvou kolapsech se sešlo několik takových věcí najednou - v tom druhém, horším, to byla změna v zaměstnání, pozice daleko náročnější než doposud, kdy jsem neměla dny na to se zastavit a nadechnout: to bylo navíc s pocitem velké odpovědnosti pro mne horší k zvládnutí než cokoli do té doby - ale už jsem si našla svojí polohu a nový rytmus a jde to.

Adéla: Co ti život v práně/na práně dává? V čem je jiný (lepší? Náročnější? Šťastnější?..)?

Lenka Clara: Otevřenější, vnímavější. Jako kdybys žila ve vězení a najednou se Ti otevřel mnoharozměrný Vesmír. Uvědomuješ si víc rozměrů, vidíš daleko více souvislostí. Ta největší a nejzásadnější změna pro mě nebylo zhubnutí (s nadváhou postupně asi 40 kg), ale uvolnění - jako když Tě něco pořád omezuje, spoutává, a najednou ta pouta někdo přestříhá najednou, a ty se octneš ve stavu, kde prožíváš štěstí, obrovskou vnitřní svobodu, vnímáš, jak rychle odchází všechny zátěže, toxiny - je to znát úplně ve všem: jako kdyby ses dostala ze tmy do pokoje plného slunečního světla, s otevřenými okny, jen vykročit dál...

Prohlubuje se soucit, porozumění. Nevím, jestli říct, že se mění vědomí. Spíš se probouzí a očišťuje od nánosů to, co máme. Jako kdyby nám to vnitřní volání a touha po posunu - vzestupu, pokud chceš - po Bohu umožnila změnu vědomí, která nám umožní vzestoupit a tím získáváme tuto změnu trvale. Že ji neoslyšíme, nepřeslechneme, neobrátíme se na druhou stranu. Stejně důležité je nepropadnout různým konceptům, neudělat si z doporučení a rad dogmata. Nezaměnit energii přílišného rozšíření (nechám se něčím unést nebo unášet, vznáším se půl metru nad zemí, éterická bytost, jíž pozemská úroveň nezajímá, ve vlastním světě nových iluzí) za energii, kterou získávám skrze svou vnitřní stabilitu a srdce ze spojení se Zdrojem. Jakoby podmínkou bylo naopak pevně se ukotvit - v celém Vesmíru, a uzemnění - přijetí, porozumění Zemi. Vděčnost životu a jeho pochopení. Vděčnost a přijetí země, s níž často bojujeme vědomě i nevědomě, duchovní i materialisticky orientovaní lidé: projevuje se to stejně úlety jako shromažďováním čehokoli, jen abychom dosáhli jistoty (jíž tímto způsobem pochopitelně dosáhnout nikdy nelze).

Komentář k reportáži, publikované v Reflexu č. 29 (z 27. 7. 2016): Jak vtipně poznamenalo několik mých přátel,  a rovněž někdo na facebooku, nedopadlo to vlastně tak zle, jak mohlo, i když jsem z reportáže byla původně docela nešťastná. Nezkrácené znění rozhovoru jsem chtěla na web dát tak jako tak, s ohledem na některé nepřesnosti v textu však připojuji i vyjádření některých účastníků, o nichž se Adéla v reportáži zmiňuje. A pokud jde o mne: Lenka Clara není pseudonym, jsou to má křestní jména:-). "Mezinárodně uznávanou odbornici" si Adéla k mé lítosti vymluvit nenechala.  Mohla jsem však alespoň autorizovat vlastní výpověď.                                       

Autentická vyjádření citovaných účastníků workshopu a Honzy, k jeho vyjádřením pro reportáž:

Honza: „Rád bych narovnal některé uvedené výroky, které vznikly patrně nedostatečnou orientací paní redaktorky v problematice pránické stravy a také díky tomu, že jsem text nedostal k autorizaci, přestože jsme se tak domluvili. Výsledek je tak zcela jiný, než samotný rozhovor. …. Srovnání živé stravy a pránické jsem zmínil, ve smyslu „ pokud se člověk živí dlouhodobě živou stravou dvakrát denně a poslední dva až tři měsíce jednou denně, pak tento stav bytí je podobný stavu při pránické výživě. V žádném případě nelze říci obecně a vytrženě z kontextu, že stav bytí při pránické stravě = jako při živé stravě. Škoda, že v článku jsou použitá zbytečně tvrdá slova, která nekorespondují s celou problematikou…Workshopy, které Lenka dělá, mohu je tápajícím budoucím aspirantům na pránickou stravu rozhodně doporučit, protože právě tam dojde k odladění od komerčního šumu a legendárních domněnek. Navíc díky aktivaci, kterou Lenka s účastníky provádí, dochází k zásadnímu posunu vpřed a u většiny pootevření dveří na úrovni spirituální. Vše je provázeno krásnou atmosférou a společným naladěním. Klobouk dolů před jejím nasazením až do roztrhání těla i duše. Takovou péči jsem na žádném semináři nikdy nezažil.“  S Honzovým souhlasem připojuji odkaz na jeho webové stránky www.taprana.cz, kde se k pránické výživě a dalším tématům (jocell), vyjadřuje podrobněji.

Vítek: "Víkendový pobyt pro mne byl něčím úplně novým, myšlenkou pránické výživy jsem se zabýval teprve chvíli a setkání s lidmi, kteří mají delší zkušenosti byl pro mě velmi inspirující. Zažíval jsem hluboké pocty vděčnosti, pohody a přívaly nové energie, že to co dělám je správně. Uvědomuji si to, právě proto, že mi je jasné, že naše okolí nás velice ovlivňuje. Lenka je inspirující člověk, vnímající okolí a lidi v něm, proto mi dokázala dát velmi přesný odraz mě samého. Aktivaci jsem nevnímal, vědomě nevím jaký měla účinek.Po semináři se ale postupně dostavují změny, například lepší vnímání pocitů a okolních vjemů.“

Vašek: „Seminář jako takový se mi líbil a těším se na další pokračování. Samotné aktivace jsem nikterak zvlášť nevnímal, a nedokážu říct, co přesně se při nich dělo, ale určitě jsem se pak cítil víc energetizovaný. O to víc jsem to pak pozoroval v běžném životě po workshopu. Například doma jsem měl víc energie a toho jsem si všimnul při komunikaci s mými vlastními dětmi, kdy já jako táta, jsem pro ně měl víc pozornosti, protože jsem měl víc energie jak pro sebe, tak tím pádem i pro ně. Po workhopu jsem se opět vrátil k občasným dnům o vodě a zjistil jsem, že už mi to nedělá takové potíže jako dřív. Prostě když teď vynechám na den pevnou stravu, tak můj den je v pohodě a vlastně mi ani nepřijde, že jsem cely den nejedl, pak jím například den normálně a hned další den si tom můžu zopakovat opět bez vnitřního trápení, že nemám pevnou stravu … Už se těším na další akci a na další aktivace a meditace.“

Z ostatních účastníků se na mou prosbu k popisovanému workshopu vyjádřili jenom Eva, která tu byla kdysi na přechodu. Na pránu trvale nepřešla, sama se kdysi vyjádřila, že pro ní byl osmidenní seminář velmi důležitý (najdete v ohlasech k němu). Tentokrát připsala: „Setkání a meditace s Lenkou pro mě byl jeden z důležitých a nezastupitelných kroků na mé duchovní cestě.…Doporučuji i těm, kdo na pránu přejít nechtějí.“

Vladimír, v reportáži přejmenovaný na Láďu, na workshopy jezdí už druhý rok a ke krásné se dívat, jak se mění a září, nenapsal nic k samotnému workshopu, jen k článku: „Velmi pozitivně hodnotím, že takový článek v časopise vyšel, jen takových více. Myslím, že ještě  před 10 lety by vůbec nepřipadalo v úvahu, aby něco podobného v novinách nebo časopise vyšlo.“

Snad tedy skutečně - i přes absenci zážitku paní reportérky i některá její tvrdá slova – celkově reportáž pomůže k rozšíření možnosti pránické výživy do širšího povědomí, i s oněmu komentáři a přestože nyní občas ještě stále irituje a dráždí, dokonce i mezi lidmi, teří by k ní měli mít nejblíže, tedy mezi vegany a frutariány...