CO NÁM MŮŽE BRÁNIT V PŘECHODU ANEBO NÁS K PRÁNĚ VRACET: CO NÁS MŮŽE NA NAŠÍ CESTĚ BLOKOVAT NEBO STRHÁVAT.

Pokud cítíme silné volání po přechodu na pránickou výživu, většinou býváme už připraveni na úrovni fyzického těla.

To, co nás může volat zpět, jsou různé programy a spojení, které si v sobě neseme, mentální návyky a zranění, která se pak mohou projevovat nejrůznější způsobem.

Na každé duchovní cestě je nejdůležitější, kromě samotného základního rozhodnutí pro opravdovost a pravdivost, ve všem, co dělám a o co se snažím, niternost, tedy usilovat o spojení se svým skutečným vnitřním já, duší, a to nejde jinak, než očistou od nejrůznějšího energetického balastu a skrze duchovní srdce.

Také motivace, protože pokud nejsme vyrovnání s životem v těle a na materiální úrovni, a duchovní cesta, ať spojená s pránickou výživou anebo jakákoli duchovní praxe, je ve skutečnosti únikem, půjde jen o vytvoření iluze, kterou se můžeme nějakou dobu opájet, ale která neznamená nic, než uzavření se do bubliny, kterou jsme si vytvořili, a tedy stagnaci.

Nelze se obracet k Životu a odmítat nebo popírat život, který jsme dostali.

Jedním z kořenů potíží, které můžeme mít na (jakékoli) cestě, pránické dvojnásob, jsou ty, které se pojí s naší kořenovou čakrou -vztahem k Zemi, hmotě, vtělení, přijetím života ve fyzickém těle, rodičů nebo rodu.

Důležitým předpokladem úspěchu je uzemnění: pokud naše spojení se zemí není dostatečně pevné, můžeme úžasné ulétávat a mít nejrůznější zážitky, a vize, ale zároveň s tím také ztrácíme stabilitu.

Součástí pokroku na každé duchovní cestě je jednak rostoucí schopnost rozlišování, ale především plné vědomí nebo vědomost toho, co děláme, a to, že se stáváme mistrem sebe samotného: nenecháme s sebou vláčet každým závanem větru, kamkoli nás chce smýknout, ale surfujeme na vlnách energie podle touhy své duše - svého záměru. Pokud nám chybí uzemnění, připomínáme spíš postavy z obrazů Marca Chagalla, než vědomé zářící bytosti, otevírající se Životu.

Uzemnění - a uzdravení našich kořenů - je nutné, abychom neztráceli stabilitu, a tím i vládu nad sebou a neoslabovali svoji ochranu. Pokud máte problémy s uzemněním, je třeba se zaměřit tímto směrem, i proto, že duchovní opilost může být podstatně nebezpečnější, než ta fyzická.

Paradoxně, teprve pokud si dokážeme vážit Země a možnosti růst a vyvíjet se ve hmotném světě, se pouta uvolňují. Když začneme Zemi milovat, a všechno, co je na ní živé, podporuje nás, když se obracíme k nebesům a stoupáme vzhůru. Ne proto, abychom od něčeho utekli, nebo něčemu unikli, nebo si vytvořili nějaký vlastní, iluzorní svět, ale nechali vyrůst naše vlastní světlo, soucit, porozumění, moudrost, a prožili Jednotu a Vzájemnost.

S problémem "chutě" a "emoce" a různé mentální návyky, které nás mohou vracet, je možné pracovat různým způsobem (techniky, bleskové pomoci), pokud jde o aktuální stavy, anebo specificky tak, že léčíme svoje vnitřní zraněné a díry, které v nás zanechaly nejrůznější špatné zkušenosti, anebo naopak mentální spojení blaha, závislého ne na nás samotných, ale na tom, co přijímáme zvnějšku, a samozřejmě s výškou našich vibrací, především vnitřní cestou, nezávisle na tom, co nás zvnějšku může srážet nebo nám pomáhat, protože klíč je vždy samozřejmě v nás samotných, k čemukoli.

Pokud v sobě neseme různá nevyléčená zranění a bloky, který se i při tom největším úsilím léčí a vynořuji vždy postupně, mohou se projevovat různým způsobem, který může jednak vadit sám o sobě, jednat způsobovat různé problémy i do budoucna (návraty- vytváříme si svoji budoucnost). Na jemnější úrovni myšlenkami, na té silnější slovy a činy.

Může jít o různé problémy se sebevědomím a strach a pocity ohrožení, který je s těmito stavy spojen:

• rigidita, černobílost, vytváření a potřeba dogmat, snaha zvládnout něco silou vůle a proti svému vnitřnímu pocitu, který zahluším. Je třeba nechat se řídit svou duší - vnitřním nebo vyšším vedením, ne nechat se ovládat egem (čímkoli a kýmkoli jiným). "Já chci" je v rozporu se stavem Já jsme (který jsem), jehož můžeme a snažíme se dosahovat, stejně jako "Já mohu". Mezi chtěním ega a touhou duše je propastný rozdíl. Je třeba odložit černobílost, nevytvářet si nová dogmata, a nepodléhat těm, co se nabízejí zvenčí, a následovat volání svojí duše. Chtění vytváří tlak, je spojeno se strachem (nedosáhnu toho, co chci), uzavírá cesty ( i naše energetické) - touha duše je spojena s odevzdáním, otevřením a důvěrou.
• nedospělost, nezralost, která se projevuje jako soutěživost a konkurence: pokudjsme dosáhli zralosti anebo k ní směřujeme, přejeme spolu kooperovat, nikoli si konkurovat. Sedět spolu v kruhu a hledat porozumění, ne to, co nás rozděluje. Nesoustředit se na formální vyjádření a chytat se za slovo, ale snažit se hledat významy jakéhokoli sdělení.
• Unfair a nečestné jednání, nátlak a manipulace, jako jejich projev a důsledek absence základu.
• Iluze, nepravdivost - neopravdovost (masky, líbeznost, úsměvy, zjednodušené poučky "všechno je v pořádku, tak jak to je" - a pochybnosti a křeč uvnitř)
• Energetický parazitismus (vycházení z rovnováhy, braní si nadřazeného postavení, povyšovat se na někoho) - na sobě i na jiných (na svojí duši) - podobně jako u rakoviny těla se agrese obrací navenek nebo dovnitř. Chceme se cítit dobře na úkor někoho jiného. K tomu soudíme, poměřujeme nálepkujeme, povyšujeme se, tváříme se tajemně (máme víc a větší poznání), vytváříme závislosti, snažíme se získat co nejvíce obdivu a uznání nebo probouzíme pocity viny (i sebeobviňování) vzbuzování provinění = manipulace, použití jako zbraň (parazitismus)

Souhrnně: blokovat nebo strhávat (nás mohou především naše vlastní útěky od toho, co je třeba v sobě transformovat a léčit, nedoléčená traumata, posuzování, souzení a sebesouzení, snaha ovládat nebo vnucovat svoji vůli a jakýkoli typ parazitismu, na sobě (svojí duši) nebo jiných, přímý nebo subtilní, který se může projevovat "jen jako pýcha, despekt nebo opovržení, anebo rozdávání nevyžádaných rad (také se snažíme ovládat - prostor, někoho, přisvojili jsme si nadřazené postavení.

Poměřovat bychom se neměli. Soudit také ne. Jiné, ale ani sami sebe. Jednak to způsobuje stagnaci a bloky na naší vlastní cestě, ale také máme každý svou vlastní, a to, co je v našem plánu nemusí být vždycky totéž, co si vytkneme, představujeme nebo chceme.

Pránická výživa do ní aktuálně patřit může, ale nemusí.

Každá cesta je jedinečná, a jediný, komu bychom měli naslouchat, je naše vlastní duše.

Ať se vám - naslouchat si sobě a jít po své vlastní cestě daří, vždy, co nejvíce!

Zranění je ale třeba léčit a nechat uzdravovat na každé cestě. Dřív nebo později - tak, jak se objevují, abychom mohli pokročit, jít dál. Dobrá zpráva je, že s čímkoli, jakýmkoli zraněním se dá pracovat. A je to třeba: pokud se odvracíme, přestože nás některé volá nebo brání v cestě, ozývá se znovu, víc a ví naléhavě.

Lenka Clara 31. července 2022

Stránky cesky-pranicky-prechod (cz)

FCB skupina Pránická výživa - Český pránický přechod